Testujeme třetí rozměr

Výrobci 3D televizorů se všemožně snaží přijít na co nejlepší systém, pomocí něhož by se divákům při pohledu na jejich 3D televizory vytvořila v mozku co nejvěrnější podoba 3D obrazu. V naší testovací laboratoři se setkáváme s celou řadou 3D televizorů různých technologií. Zatímco většina výrobců používá klasickou technologii poměrně drahých aktivních závěrkových brýlí (cca 2 500 až 3 500 Kč za jedny brýle), firma LG integrovala polarizační vrstvy přímo do panelu svých televizorů a k nim nabízí několik modelů cenově mnohem dostupnějších pasivních brýlí. Technologie polarizačních filtrů má ale v kategorii 3D televizorů poměrně nevalnou reputaci. Je opravdu tak špatná? Chtěli jsme zjistit, zda zákazníci v praxi poznají mezi těmito dvěma technologiemi nějaký rozdíl, a pokud ano, kterou z nich považují za lepší.

V našem nevšedním testu za účasti náhodně vybraných diváků jsme proti sobě postavili 55“ televizory nejdůležitějších hráčů na trhu s 3D televizory. Zkoumání jsme provedli pomocí televizoru LG 55LW570S (vybaveného polarizačním technologií) a dvojice televizorů se závěrkovými brýlemi: 55“ LCD modelu UE55D7090 od Samsungu a plazmového televizoru Panasonic TX-P55VT30E.

Náhodně vybraní pozorovatelé měli za úkol ohodnotit kvalitu 15minutové 3D projekce všech tří televizorů a zaznamenat své pocity do dotazníků. Hlavní důraz jsme kladli na kritické posouzení specifických nedostatků 3D technologie, jako jsou stíny, dvojité kontury, pokles jasu a rozmazávání obrazu. Určité procento citlivých osob pak při sledování 3D obrazu může pocítit bolest hlavy či nevolnost.

Při testu byly zakryty všechny prvky, které by pozorovatelům mohly prozradit, o jakou značku či obrazovou technologii se jedná. Prezentované scény jsme vybrali jak z akčních filmů, tak z filmů animovaných, a sestavili jsme je do nekonečné smyčky, která obsahovala hlavně problematické scény, které 3D televizorům působí obzvláštní potíže.

Celý článek si budete moci přečíst v Chipu 11/2011.