Čínská střílečka z 2. světové války se snaží vyvolat staré dobré časy Call of Duty. Na tuto úroveň ji ale něco chybí

Že letošní Gamescom zahájím zrovna návštěvou stánku The Defiant, to by mě tedy ani ve snu nenapadlo. Dosavadní ukázky ze hry mě nad rámec relativně zajímavého zasazení nechávaly chladným, ale krátká fronta u stánku ve veřejné části kolínské herní výstavy nakonec zafungovala jako dostatečně pádný argument. Ještě než se ale pustím do výčtu svých (uznávám, relativně skromných) dojmů, dáme si malý informační brífink.

2. světová válka z pohledu Číny

The Defiant je hrou od studia s exotickým názvem 浩汤科技, o kterém jste, troufám si říct, dosud neslyšeli. Hra má formou FPS akce (střílečka z první osoby) zpracovávat v našich končinách poměrně neznámé téma čínsko-japonského konfliktu v období 30. a 40. let minulého století. Tato válka trvala dlouhých 14 let a vyžádala si 20 milionů lidských životů. Zhruba tolik jich vezmete v roli neznámého vojáka ve hře, která jakoby se pokoušela vyvolat staré dobré časy Call of Duty.

Skutečně, moje první vzpomínky při rozehrání zhruba dvacetiminutové ukázky patřily Call of Duty: World at War, v pořadí pátému dílu hlavní série, který na dlouhé roky dával vale druhoválečným kořenům této značky. 

Patří k mým velmi oblíbeným, navzdory tomu, že vyšel rok po vydání vůbec prvního Modern Warfare, tedy hry, která na střílečkové obloze způsobila pořádný ohňostroj a do velké míry změnila pravidla hry. Letmým propočtem vám ale musí být jasné, že vzpomínáme na hru 18 let starou, z dob, kdy singleplayerové kampaně bylo ještě možno brát vážně a kdy hra více hráčů netrpěla přebujelými systému perků, kill streaků a pestrobarevných skinů.

Co nabídlo demo The Defiant na Gamescomu?

The Defiant mě v demu nikterak nezdržoval bohatou expozicí, naopak mi stroze řekl, že se blíží masivní frontální útok Japonců a že je třeba bojovat o holý život. No, a to jsem následujících 20 minut dělal, tu puškou, tu samopalem a v jednom případě i v rámci quick time eventu, když mě zlotřilý císařský voják ze zálohy napadl nožem. 

Cvak, cvak, cvaká závěr strojní pušky, cink, cink, dělají zasažené nepřátelské přilby a červené křížky neomylně signalizují smrtící zásahy. Na závěr ještě jedna dělostřelecká salva, šťastný únik téměř jisté smrti a už je tu finální obrazovka dema. Ani to nebolelo.

Příměr ke starému Call of Duty bohužel hapruje ve velmi zásadním aspektu — ačkoli je World at War tak starý, že už by s námi mohl jít na pivo, dokázal bych z jeho dvou kampaní velmi přesně citovat. I přes prostou hratelnost, opírající se v zásadě jen o nekonečné proudy nepřátel, krmící rozžhavené hlavně thompsonů a špaginů, měli totiž tenkrát autoři dokonale v malíku zařazování pamětihodných momentů a dbali na to, aby veskrze obyčejnou hratelnost v každé misi něco ozvláštnilo. 

Tu to bylo vylodění na nějakém ostrůvku v Pacifiku, onde zas pomrknutí na znalce snímku Nepřítel před branami. Vzpomínám na kapky deště na kovovém plášti plamenometu, na zuřivé boje kolem Reichstagu, na umanuté povely Viktora Reznova, který později v sérii sehrál ještě důležitou roli.

The Defiant chybí gradace

Jsem dalek toho, abych The Defiant odsoudil na základě dvacetiminutové mise, nemůžu se ale ubránit dojmu, že si autoři pro ukázku nevybrali úplně dobře. Ona totiž postrádá jakýkoli bod, kde by hráč uznale zakýval, chybí jí třeba i něco tak prostého, jako nějaká gradace. Ke konci se tedy začne objevovat více nepřátel, ale vlastně to nic neznamená. 

Proběhl jsem hezky vymodelovanou zasněženou grafiku, zastřelil pár panáků a jede se dál. Že se na malém prostoru dá i ve střílečce vykouzlit zážitek, ze kterého mrazí, dokázal třeba úvodní Storm of Steel z Battlefieldu 1. Obávám se ale, že na to autoři The Defiant nedosáhnou.

Když krásná grafika nestačí

Je ošidné zobecňovat a generalizovat, ale v posledních několika letech se i do našeho západního mainstreamu začíná dostávat čím dál víc čínských her a registruji u nich jeden konkrétní nešvar: Číňané dokáží dělat technicky skvostné hry s dechberoucí grafikou, dokáží si velmi umně půjčovat nápady od studií, které v minulosti prošlapaly designovou cestu, ale tak nějak nedokáží do svých her vdechnout duši. U The Defiant by to byla škoda dvojnásob, když už se autoři ze Říše Středu rozhodli adaptovat tak zjevně zásadní součást své historie.

Udělat krok zpět a vytvořit střílečku z prvních let nového milénia rozhodně není špatný nápad, v záplavě moderní přeplácanosti to může být velmi osvěžující. Jenže všechny ty staré Medal of Honory nebo začátky série Call of Duty, to je přeci jen laťka, na jejíž překonání hezká grafika v Unreal Engine 5 nestačí. Budu The Defiant určitě dál bedlivě sledovat a zajímá mě, jak to s ním nakonec dopadne.

Zdroj: autorský text

Partnerem zpravodajství webu Chip.cz z herního veletrhu Gamescom je Motorola.