The Legend of Zelda slaví 40 let: Princezna inovací, která stále mění svět videoher

Série The Legend of Zelda patří k nejzásadnějším značkám herního průmyslu. V roce 1986 přinesla revoluci v tom, jak se hráči pohybují v digitálním světě. Zelda sice nebyla úplně první hrou s otevřeným světem, ale zcela zjevně definovala, jakým způsobem se v něm můžete pohybovat a jakým aktivitám se v něm věnovat.

Kdo vytvořil The Legend of Zelda? 

Hlavním autorem The Legend of Zelda je japonský vývojář Šigeru Mijamoto. V 80. letech se po úspěších s Donkey Kongem pustil do tvorby Super Maria a souběžně s tím začal připravovat i další neotřelý svět. Na jeden papír si zapisoval poznámky, co by se hodilo ke kníratému instalatérovi, a na druhý, co by mohlo fungovat v Zeldě.

V obou případech u toho využíval své dětské zážitky z objevování lesů, jezer a jeskyní v okolí domovského Sonobe u Kjóta. Do Super Maria tak vnesl japonskou lidovou legendu o houbách. Když houbu někdo pozřel, tak získal speciální schopnosti. Proto se Mario po snězení houby zvětší nebo získá jinou superschopnost. 

U Zeldy si Mijamoto vzpomněl na své dětství. Ty pro české čtenáře popisuje kniha 50 let videoher od herního novináře Pavla Dobrovského z magazínu Level. 

„Jednou jsem narazil na díru v zemi. Přiblížil jsem se k ní a zjistil, že to není jen tak ledajaká díra, ale vstup do velké podzemní místnosti. Několik dní jsem si dodával odvahu, pak jsem vzal lucernu a šel jeskyni prozkoumat. Uvnitř jsem objevil další díru, která ústila v jiný velký prostor,“ vzpomínal Mijamoto na mládí.

Jeho ideou bylo nabídnout svět, který hráči mohou volně objevovat, řešit hádanky a tajemství podle sebe. Tehdejší videohry spíš vedly hráče za ručičku lineárním způsobem. V tom byla The Legend of Zelda revoluční. 

Příběh měl na starosti jiný muž: Takaši Tecuka. Jako předloha mu posloužila fantasy literatura od J. R. R. Tolkiena, autora knih Hobit či Pán prstenů. Tecuka se podle něj snažil vytvořit pohádkové dobrodružství s propracovaným světem, což se projevilo v rozsáhlém a různorodém prostředí země Hyrule.

Nejprve vyšla v únoru 1986 na konzoli Famicom, která se mimo japonský trh prodávala jako Nintendo Entertainment System. V USA a Evropě se The Legend of Zelda dostala k hráčům o rok a půl později. To však bylo jedno, protože se okamžitě stala hitem.

V Nintendu se přitom obávali, jestli hra nebude pro Američany příliš složitá. Japonská firma proto ke hře dala rozsáhlý manuál a také zřídila speciální infolinku. Pokud si hráči nevěděli rady, tak na ni mohli zavolat. Původně ji měli na starost čtyři lidé, ale Nintendo muselo nabrat více lidí. Na konci roku 1990 jich bylo 200. 

Každý týden tuto linku vytočilo v průměru 100 tisíc lidí, na e-mail chodilo tři a půl tisíce zpráv a poštou dva tisíce dopisů. Velmi intenzivní bylo období prázdnin, kdy se počet hovorů zdvojnásobil. V roce 1998 pak Nintendo oznámilo, že na lince vyřídilo 64 milionů telefonátů. 

Kdo jsou klíčoví hrdinové?

Hlavní postavou série je kluk v zeleném kostýmu, lačnící po hrdinství Link. Je tím, kdo chrání království Hyrule a princeznu Zeldu, která v různých dílech série přecházela z pasivní role do aktivní. Kde se ale vzalo její jméno? Mijamoto si ho vypůjčil od manželky spisovatele F. Scotta Fitzgeralda. 

Ve své době totiž bourala všechny zvyklosti. Nebála se řídit auto, kouřila a vystupovala proti jakýmkoliv společenským normám. „V podstatě to samé předvedl v celé Zeldě i Mijamoto, protože se postavil vůči diktátu skákačkového trendu,“ píše Dobrovský v knize 50 let videoher.

Jak získal jméno hlavní hrdina? Autor chtěl, aby postava spojovala hráče s herním světem a příběhem. Použili tak anglické slovo "to link", které v češtině znamená spojovat. 

Na opačném pólu pak stojí hlavní záporák Ganon, který touží po mocném artefaktu. Boj mezi Linkem a Ganonem je ztělesněním střetu dobra a zla. 

Prostředí Hyrule je srdcem celé série. Najdete tu husté lesy, starobylé hrady, i futuristické ruiny nebo magické světy. Mijamoto a Tecuka dali dohromady svět, který u každého hráče vzbuzuje zvědavost a také ho odměňuje za neustále prozkoumávání různých zákoutí. Faktem je, že v The Legend of Zelda si každý může vybrat svůj styl a podle toho plnit úkoly nebo procházet celým světem. Hyrule se stalo nejen symbolem, ale také i vzorem, jak přistupovat k tvorbě virtuálních světů.

Zelda jako nositelka inovací

Na The Legend of Zelda rychle začaly navazovat další hry. Herní sérii dnes tvoří celkem 20 titulů. Jedním z nejzásadnějších je The Legend of Zelda: Ocarina of Time z roku 1998. Vývojáři v ní opustili 2D svět a poprvé přinesly trojrozměrné prostředí. Postupem času se o Ocarina of Time začalo mluvit jako o inovativním kousku. Tento titul totiž přinesl dynamickou kameru a také systém, kdy se pohled zaměří na protivníka a hráč se může soustředit pouze na boj.

Hráči najednou zažívali neskutečný pocit dobrodružství. The Legend of Zelda: Ocarina of Time je dodnes nejlépe hodnocenou hrou z celé série. Na agregátoru hodnocení Metacritic má neuvěřitelnou známku 99. 

Dalším zásadním hitem ze série byla The Legend of Zelda: Breath of the Wild před téměř devíti lety. V obrovském světě jste mohli volně lézt po horách, létat, sestavovat si nástroje nebo řešit hádanky různými způsoby. Významně tento díl pomohl k úspěchu konzole Nintendo Switch. Ta byla neobvyklým hybridem, který kombinuje vlastnosti handheldu a tradiční konzole, což žádné jiné zařízení na trhu nenabízelo. 

Jenže mít k tomu exkluzivní a špičkovou hru pro Switch? Miliony hráčů braly obchody útokem, aby si mohli zahrát nový díl oblíbené Zeldy. 

Příběh se dostane i na stříbrná plátna

Sláva The Legend of Zelda přerostla celý videoherní průmysl. Stejně jako Super Mario pronikla do mainstreamu, ačkoliv věhlasu kníratého instalatéra v montérkách nejspíš nedosahuje. Přesto se stejně jako on podívá do kin. Příští rok má mít premiéru film, který má dobrodružství o princezně Zeldě přiblížit i dalším lidem.

Herní mechaniky, které Zelda přinesla, se postupně staly základem moderního herního designu. Při hraní starších dílů se tak může jevit jako samozřejmost, že si uživatelé mohou ve hře dělat, co se jim zlíbí. Jenže ve své době šlo o inovativní přístup, který si však další herní studia a tvůrci rychle osvojili. 

Zdroj: BBC, kniha 50 let videoher