Zkáza raketoplánu Challenger: Selhání systému a ohnivé peklo. Jak tragédie změnila cesty do vesmíru?

NASA v osmdesátých letech rozjela program Space Shuttle, jehož součástí byly lety do vesmíru využívající kosmické raketoplány. Celkem vzniklo pět kusů těchto strojů. Jako první odstartoval v dubnu raketoplán Columbia. Později na něj navázaly Challenger, Discovery, Atlantis a Endeavour. 

Právě Challenger se jako druhý dostal do provozu v dubnu 1983. V prvních dvou letech se stal nejpoužívanějším strojem, když byl nasazen na 85 procent vesmírných misí. 

Na počátku ledna 1986 se připravoval na svůj desátý let. Ten se mu však stal osudným. 

Sedm jedinečných příběhů na palubě

Posádku raketoplánu Challenger tvořila inspirativní skupina lidí. Měla symbolizovat novou éru, v níž se vesmír otevírá každému. Velitelem byl 46letý zkušený pilot Francis Scobee, kterému pomáhal o šest let mladší expert na raketoplány Michael Smith. 

V týmu byla dále elektroinženýrka Judith Resniková, afroamerický fyzik a talentovaný saxofonista Ronald McNair nebo první Američan s asijskými kořeny ve vesmíru Ellison Onizuka. Šestým členem byl inženýr Gregory Jarvis.

Velká pozornost se soustředila na poslední členku posádky: Christu McAuliffeovou. 

Sedmatřicetiletá učitelka z New Hampshire vzešla z tisícovky uchazečů a měla se stát první civilistkou ve vesmíru. V plánu mise STS-51-L bylo, že se v televizi bude z oběžné dráhy vysílat výuka pro žáky po celé zemi. 

Osudných 73 sekund, během kterých selhala technika i lidé

Podstatným faktorem, který přispěl ke zkáze Challengeru, bylo mrazivé počasí. Na místě startu v noci dosahovaly teploty až na -17 stupňů Celsia. Technici dokonce z rampy odstraňovali obrovské rampouchy.

Součástky v mrazu ztuhly a nebyly schopné plnit svou funkci. Fatální se ukázala pružnost gumových těsnění v pravém pomocném motoru. Necelou sekundu po zážehu se u spoje objevil první obláček kouře. Vyšetřovatelé později zjistili, že šlo o důkaz netěsnosti.

Jak raketoplán během startu stoupal, tak vzniklou štěrbinou začaly unikat plameny. Oheň postupně propálil úchyt motoru a následně i hlavní palivovou nádrž s kapalným vodíkem a kyslíkem.

Motor prorazil nádrž po 73 sekundách od startu, což vedlo k výbuchu směsi plynů. Raketoplán v té chvíli letěl rychlostí 2000 km/h a byl ve výšce kolem 14 kilometrů. 

Vyšetřování havárie probíhalo pod drobnohledem. Mimo jiné se na něm podílel i první člověk na Měsíci Neil Armstrong. Pátrání po stopách nehody odhalilo šokující pravdu. Inženýři firmy vyrábějící motory upozorňovali na možné nebezpečí kvůli chladnému počasí. Jenže vedení NASA pod politickým tlakem a kvůli nabitému harmonogramu varování bagatelizovalo.

Výbuch přežili, ale usmrtil je náraz do oceánu

Zkoumání tragického letu přineslo ještě jedno neuvěřitelné zjištění. Astronauti velmi pravděpodobně přežili explozi. Kabina totiž po výbuchu zůstala vcelku. Telemetrie a později i trosky ukázaly, že někteří členové posádky dokonce aktivovali nouzové systémy. Smrt nastala až po drtivém nárazu v rychlosti 330 km/h na hladinu Atlantiku.

„Příčinu smrti astronautů Challengeru nelze s jistotou určit. Síly, kterým byla posádka vystavena během rozpadu orbiteru, pravděpodobně nebyly dostatečné k tomu, aby způsobily smrt nebo zranění. Posádka možná, ale ne jistě, ztratila vědomí v sekundách po rozpadu orbiteru v důsledku ztráty tlaku v modulu posádky za letu,“ uvedl bývalý kosmonaut a lékař Joseph Kerwin ve své zprávě k tragédii raketoplánu v červenci 1986.

Zkáza zastavila létání do vesmíru

Tragédie Challengeru otřásla celým světem. NASA zcela pozastavila americký program raketoplánů a k jeho obnovení došlo až o 32 měsíců později. Z agentury odešlo téměř celé vedení, které bylo zodpovědné za start raketoplánu. 

Skončilo tak období přehnaného optimismu a slibů o rutinních letech do vesmíru. Vždyť NASA chtěla ve stejném roce vypravit do vesmíru 15 misí. 

Aby se předešlo dalším nehodám, tak agentura zavedla nezávislé bezpečnostní týmy a nové standardy testování. Havárie tak významně ovlivnila celou kosmonautiku. Díky zkušenostem z vyšetřování NASA provedla stovky úprav na ostatních raketoplánech. Inženýři po tragédii také upravili konstrukce ruských raket Sojuz a dopad má i na dnešní moderní techniku společností SpaceX nebo v programu Artemis.

Zdroj: Akademie věd ČR, Český Rozhlas Plus, NASA, Wikipedia,