Menu
CHIP Speedtest

Kdo je a není pirát

Hon na internetové piráty je v plném proudu. Tendenční reportáže v televizních zprávách, rádoby naučné scény v seriálech, dramatické klipy před promítáním filmů – ochránci autorských práv se snaží všemi způsoby ochránit příjmy filmových studií a nahrávacích firem. Mluví ale vždy pravdu?

CLAUDIO MÜLLER, RADEK KUBEŠ

Varovnými dopisy, žádajícími audit softwaru používaného na pracovištích, adresovanými nic netušícím majitelům firem, začala v České republice vyhrožovat protipirátská organizace BSA již před několika lety. Po světě už ale takové dopisy chodí i domácím uživatelům internetu, kteří jsou obviňováni z nelegálního sdílení filmů či hudby. Samozřejmě je třeba přiznat, že ne všichni mají v tomto ohledu úplně čisté svědomí, kladivo spravedlnosti však často udeří i hodně vedle a u soudu jsou pak popotahováni prokazatelně nevinní lidé. Jako příklad uveďme historku ze sousedního Německa, kde byl nedávno jeden majitel internetové přípojky obviněn z nelegálního sdílení více než dvou tisíc hudebních alb, čímž měl majitelům autorských práv způsobit škodu přes 130 tisíc korun. Naštěstí se mu podařilo prokázat, že v době, kdy mělo k údajnému zločinu dojít, trávil se svou rodinou dovolenou na Mallorce.

Podobně šťastný konec ale nemusí potkat každého neprávem obviněného – tím spíše, že proti obyčejným, i když třeba trochu neopatrným lidem stojí armády dobře placených právníků. Ti se samozřejmě velmi snaží prokázat svoji důležitost a dost možná budou za krátkou dobu jedinými, kdo bude na filmech a hudebních nahrávkách vydělávat.

Účastníky přestřelky kolem výměny dat na internetu však nejsou jen sami uživatelé, právníci a další ochránci autorských práv. Významnou roli hrají i provozovatelé stahovacích serverů, na kterých se nacházejí nelegálně sdílené filmy, hudba a další obsah, a diskusních fór, obsahujících odkazy na nelegálně sdílená díla. Relativními nováčky na bojišti jsou pak provozovatelé streamovacích serverů, umístěných v legislativně „bezpečných“ zemích, kteří vysílají nejnovější hollywoodské trháky a oblíbené seriály prostřednictvím internetového prohlížeče komukoli, kdo navštíví jejich stránky. Samozvaní ochránci práva pak označují za piráty, ne-li přímo zloděje, i uživatele internetu, kteří se svým jednáním dopustili nejvýše drobného přestupku. Ani pokud opravdu dojde na střet se zákonem, nebývá jeho aplikace vůbec snadná. Těžko můžeme operovat se slovem krádež, když fyzicky nic nikomu nechybí. Ba naopak přebývá – další digitální kopie. Nikdo přitom neutrpí žádnou újmu na zdraví a otázkou je, zdali vůbec na majetku. Kalkulace škod, jak nám je předkládají právní zástupci filmařů a hudebníků, totiž vycházejí z předpokladu, že by si každou pirátskou kopii někdo jinak musel koupit (třeba ve formě vstupenky do kina). Co když ale pirát v kině už byl a film se mu líbil (nebo jej třeba nepochopil), a tak se chce podívat ještě jednou v klidu doma? Turisti také nemusejí platit znovu za letenku a hotel v Praze – staroměstský orloj a Karlův most si prostě vyfotí a kdykoli později se na něj podívají znovu.

Ochráncům autorských práv i masovým médiím se celkem daří šířit mezi lidmi paniku a strach z toho, jakým způsobem pracují s internetem. Běžní uživatelé jsou pak často na pochybách a bojí se postihu. Za trestný čin je totiž často označováno i stahování filmů a hudby z internetu nebo sledování streamů. Není divu, že pak rodiče znejistí, když vidí, že jejich děti nahrávají videa na YouTube nebo vkládají odkazy na jiný obsah na své webové stránky či blogy.

Aniž bychom jakkoli obhajovali nelegální šíření autorsky chráněného obsahu či jiné opravdu nezákonné praktiky, pokusíme se vám na následujících stránkách vysvětlit, co se opravdu smí a co nikoli. Nezpochybnitelná je přitom nelegálnost jakéhokoli šíření obsahu chráněného autorskými právy prostřednictvím internetu. To zahrnuje především nahrávání filmů, seriálů, hudby, softwaru nebo elektronických knih na různé stahovací servery, bez ohledu na to, ve které zemi se poté data fyzicky nacházejí. Spornou otázkou pak zůstává odpovědnost konkrétní osoby, jestliže k nezákonnému jednání sice došlo prostřednictvím konkrétní, zjistitelné internetové přípojky, zároveň však nelze jednoznačně prokázat, zdali se jej dopustil právě majitel připojení. Pokud si totiž třeba špatně zabezpečíte svoji domácí Wi-Fi síť, může vaše připojení k internetu zneužít prakticky kdokoli. Budete pak jen těžko prokazovat, že jste se na nelegální činnosti přímo nepodíleli.

P2P: Co stahují vaše děti?

Nejčastěji jsou to právě děti, kdo tenkou hranici mezi legálním a nezákonným zacházením s autorskými díly vůbec nevnímá. Vyrostly v internetové době, kdy je jakýkoli videoklip, hudební song nebo celý film k dispozici pomocí několika kliknutí myší. Děti jsou navíc zběhlé ve využívání všech moderních technologií a služeb internetu – vědí, kde co najít, jak to stáhnout, a o zajímavý obsah se neváhají podělit s kamarády. Bohužel, jakmile nastanou problémy s porušováním autorských práv, nikdo neřeší, zdali za počítačem právě sedělo nezletilé dítě. Celá domácnost, v čele s často nic netušícími rodiči, je v tomto případě na internetu reprezentována jedinou IP adresou. A internetová přípojka je samozřejmě registrována na rodiče, kteří mají být za své ratolesti zodpovědní. Škody vymáhané držiteli autorských práv jsou pak řádově vyšší než za sousedovo míčem rozbité okno.

Přelomový verdikt však nedávno vynesl Německý spolkový soud. Pokud totiž rodiče své děti poučí a zakážou jim používání výměnných sítí, jsou v případě porušení tohoto zákazu dětmi zproštěni odpovědnosti. A po jejich nezletilých dětech nelze škody vymáhat. Němečtí právníci pak dokonce doporučují, aby rodiče o takovém poučení a zákazu podepsali se svými dětmi písemný záznam. Takovéto rozhodnutí německého soudu nám nemusí být tolik vzdálené, jak se možná zdá. Vzpomeňme na aktuálně probíhající spory tisíců klientů hypotečních bank, kteří se domáhají vrácení poplatků za vedení svých úvěrových účtů, právě na základě dřívějšího rozhodnutí německých soudů. Harmonizace evropské legislativy v tomto případě hraje nezvedným dětem a jejich nebohým rodičům do karet.

Zástupci zábavního průmyslu si takovýto výklad zákona a povinností rodičů nechtějí nechat líbit a snaží se apelovat na nutnost kontroly rodičů nad internetovými aktivitami jejich dětí. Německé soudy ale na takovou argumentaci nepřistoupily a trvají na tom, že pro uplatnění případného postihu za sdílení dat ve výměnných sítích musí být jasně prokázáno, že dospělý majitel internetové přípojky (s konkrétní IP adresou) o nezákonné činnosti věděl a nijak se jí nesnažil zabránit.

Poskytovatelé připojení: Vědí o vás všechno

Velkým strašákem, obcházejícím všechny uživatele elektronických komunikačních prostředků, je uchovávání veškerých podrobností o komunikaci (telefonické či internetové) poskytovateli internetového připojení a telekomunikačními operátory (což jsou ve většině případů stejné firmy). První pokus uzákonit v České republice uschovávání dat o komunikaci (tzv. data retention) sice v roce 2011 zastavil Ústavní soud (podobně jako v Německu, Rakousku, Švédsku a v dalších zemích), naši pečliví zákonodárci se však jen tak nevzdávají, a tak bude mít toto drama se svobodou komunikace a cenzurou v hlavních rolích jistě ještě mnoho dalších dějství. S tím, jestli už nyní čeští operátoři data o komunikaci archivují, jak dlouho a za jakým účelem, se nám ale stejně nepochlubí. Ostatně, o několik stránek dříve jste si mohli počíst o tom, že v internetovém věku si před špehy z amerických vládních agentur nemůže být jistý vůbec nikdo.

Ukládání dat o komunikaci po internetu má samozřejmě zcela zásadní význam. Jedině poskytovatel internetového připojení je totiž schopen propojit IP adresu s konkrétním majitelem internetové přípojky a také sdělit, jaké aktivity byly z této přípojky realizovány. Ani takové informace ale nemusejí být vždy stoprocentně průkazné, přestože se na nich budují velké protipirátské kauzy. A tak například právníkovi jedné německé důchodkyně trvalo tři roky očistit ji z nařčení z internetového pirátství, jelikož právě z IP adresy jejího internetového připojení byl stažen film prostřednictvím jedné z výměnných služeb. Co naplat, že v té době neměla ani počítač, ani router a internetová přípojka na ni byla registrována pouze v rámci minimálního smluvního období s telekomunikačním operátorem. Právníci protistrany přitom slepě věřili nepřesné informaci o IP adrese a poskytovatel připojení odmítal jakoukoli pochybnost o kvalitě svých záznamů.

IP adresy jsou v sítích operátorů přidělovány většinou dynamicky, takže se jejich koncoví držitelé mohou měnit. Je tedy jen otázkou času, než začne podobných případů přibývat. Stát se to může i vám, typicky při přechodu k jinému poskytovateli internetového připojení nebo třeba při stěhování. Pokud se vám přitom nepodaří zcela jednoznačně prokázat, že jste se z objektivních důvodů (nemoc, pobyt v zahraničí atd.) nemohli žádným způsobem na nelegální činnosti podílet, nemusí mít váš příběh podobně šťastný konec jako ve dvou výše uvedených případech.

Možná by si ale měli vlastníci autorských práv, namísto popotahování invalidních babiček, zamést nejdříve před vlastním prahem. Provozovatelé webu TorrentFreak, zabývajícího se sdílením dat a související legislativou na ochranu autorských práv, nedávno pomocí sledování IP adres zjistili, že v mnoha případech poskytují filmy nebo hudbu ke stažení sami zaměstnanci filmových a nahrávacích studií. Soubory přitom na stahovací servery nahrávají přímo ze svých pracovních počítačů, připojených do sítí svých zaměstnavatelů. To se týká například filmových studií Paramount, Sony, Universal, Warner Bros, Walt Disney a 20th Century Fox. Některé z odhalených IP adres pak patřily například i americkému ministerstvu spravedlnosti, evropskému parlamentu nebo německému Spolkovému sněmu.

Stahovací servery: Mohu být identifikován?

Využívají zaměstnanci filmových a hudebních gigantů ke sdílení dat obtížně sledovatelné stahovací servery? Možná ano. Nicméně, pouhým stažením autorskými právy chráněného obsahu z internetového serveru se ničeho nezákonného nedopouštíte. Tedy pokud si takto získaný obsah necháte pouze pro sebe. Jakmile byste vy sami nějaký film, seriál nebo hudební album na stahovacím serveru vystavili a dali jej tak k dispozici komukoli dalšímu, dopouštíte se už nelegálního jednání, při kterém porušujete autorská práva. Pokud budete odhaleni, vypočtou právníci majitele autorských práv škodu na základě ušlého (hypotetického) zisku. A jak na vás mohou přijít? Vaše identita může být odhalena na základě záznamů IP adres, ze kterých byl na stahovací server nahráván nelegálně sdílený obsah. Je samozřejmě otázkou, zda se může někdo k takovým datům dostat a jestli jsou vůbec po nějakou delší dobu uchovávána. Při loňském zátahu na server Megaupload se však právě takové informace policii získat podařilo.

Spíše než proti jednotlivým uživatelům stahovacích serverů, nahrávajícím nelegálně sdílený obsah, tak zábavní průmysl bojuje proti provozovatelům těchto služeb, včetně internetových fór shromažďujících odkazy na filmy, hudbu a další materiál. Největší vítězství zaznamenali držitelé autorských práv v loňském roce, kdy byl zastaven nejen server Megaupload, provozovaný excentrickým milionářem Kimem Dotcomem, ale i desítky dalších serverů, které nejčastěji zrušili sami jejich provozovatelé, v obavách, že by mohli následovat Kima Dotcoma do policejní cely. Další servery pak upravily podmínky, za kterých mohou jejich uživatelé vystavovat a stahovat obsah, a začaly daleko rychleji reagovat na stížnosti pro porušování autorských práv, na základě kterých závadné soubory odstraní.

V celé záležitosti se angažuje i Google, který ve vyhledávání blokuje odkazy na nelegálně sdílený obsah. To, že tato snaha není stoprocentně účinná, je při rozsahu a tempu, s jakým na internetu nový obsah přibývá, asi nasnadě.

Tlak na provozovatele stahovacích serverů dává ve válce, vedené často velmi demagogickými prostředky, celkem jasný smysl. Jsou to totiž právě oni, kdo se na nelegálním sdílení dat nejvíce obohacuje. Zdroje jejich příjmů jsou totiž založeny z části na reklamě, prodávané na jejich vysoce navštěvovaných stránkách, a pak také na ziscích z placených účtů, prostřednictvím kterých mohou uživatelé rychleji stahovat data. Celý systém je pak dotažen k dokonalosti tím, že provozovatelé serverů odměňují uživatele nahrávající atraktivní obsah.

Streamování: Je koukání na televizi zločin?

Pro držitele práv je hon na provozovatele stahovacích serverů bojem s větrnými mlýny. Už jen proto, že se servery s daty nacházejí často v zemích, kde není snadné se dovolat jakéhokoli práva, natož pak autorského. Už i Kim Dotcom má jeden zcela nový server pro sdílení dat a hollywoodským studiím se jen vysmívá.

Provozovatelé streamovacích serverů v šedé (ne-li přímo nelegální) zóně však dávají uživatelům přesně to, co chtějí, až by se od nich mohli bossové zábavního průmyslu učit. Strmě totiž roste počet a rozsah nabídky streamovaných služeb, na jejichž stránkách je možné prostřednictvím internetového prohlížeče sledovat filmy či seriály a poslouchat hudbu, aniž by bylo třeba za takový obsah platit (resp. aniž by za něj jeho poskytovatel platil držitelům autorských práv). Za všechny jmenujme například severy Sledujemefilmy.cz a Sledujuserialy. cz, provozované Českou pirátskou stranou. Ze zahraničních služeb patří k nejrozsáhlejším a nejoblíbenějším Movie2k s asi třemi desítkami tisíc filmů a seriálových epizod. Skoro by se nám chtělo se provozovatelů těchto služeb zastat – čeští uživatelé totiž prakticky nemají možnost, jak se k podobně bohatému obsahu dostat legálně. Placené služby typu Netflix nebo hulu u nás totiž nejsou, a v dohledné době asi ani nebudou k dispozici. Obsah videoserveru typu Voyo pak nestojí zkušenému surfaři vůbec za pozornost.

Ale dost vychvalování internetových zločinců, raději se zamysleme, zda je sledování takto dostupného obsahu porušením autorského práva. Na samém začátku tomu tak jistě je -ten, kdo dává filmy a seriály k dispozici ostatním, aniž by se vypořádal s držitelem autorských práv, jistě porušuje zákon. Uživatel takové služby už ale nikoli – sleduje obsah (stahuje si jeho stream), aniž by jej dále sdílel. Držitelé práv by také jen velmi těžko zjišťovali, kdo se na konkrétní film či seriál dívá nebo díval. V tomto ohledu tedy můžete být naprosto klidní -pakliže vám to vaše svědomí a pomyšlení na hladovějící producenty hollywoodských trháků dovolí.

Bazar: Mohu prodávat svoje MP3?

S digitálním šířením obsahu vyvstává samozřejmě i otázka, jak můžete nakládat se zakoupenými díly, která se již nechystáte dále používat. U použitých knih, CD a DVD asi neváháte – prostě je prodáte tak, jak jsou. Oporu najdete i v autorském zákoně. Držitel práv dostane svůj podíl při prvním prodeji takového díla a je jen na vás, jak s ním naložíte dál – zisk z dalšího prodeje náleží pouze vám (pokud se vás tedy nebude týkat zdanění takového příjmu, ale to už je jiný příběh).

Ale co třeba se softwarem, který jste si stáhli a zakoupili k němu licenční číslo, nebo s filmy a hudbou zakoupenými na iTunes? Takovou otázkou se samozřejmě právníci zabývají už dlouhou dobu. V létě loňského roku Evropský soudní dvůr rozhodl, že se staženým softwarem lze nakládat podobně jako s fyzickými nosiči – ovšem pouze za předpokladu, že je zajištěno, že dále nebude používána žádná kopie softwaru, jehož licenci prodáte jinému uživateli. Stejný výklad práva se přímo nabízí také pro elektronické knihy nebo digitálně zakoupená alba, žádný evropský soud jej však zatím nepotvrdil.

V Americe již funguje služba ReDigi, která se zabývá přeprodejem „použité“ hudby. S využitím ochrany autorských práv (DRM) od Applu má být zajištěno, že v držení prodávajícího nezůstane kopie prodávaného alba. V plánu provozovatelů ReDigi je také vstup na evropský trh. Není to ale až tak jednoduché. Newyorský soud již zahájil proces proti ReDigi, jelikož samotný fakt, že prodávaný obsah je během uploadu na server ReDigi smazán z počítače prodávajícího, soudcům jako záruka legálnosti nestačí. Technicky vzato se totiž během přenosu na server ReDigi vytváří kopie chráněného obsahu, třebaže jen na pár okamžiků, než je původní verze smazána z počítače prodávajícího. A soud má právě posoudit, zdali se i v tomto případě jedná o ilegální kopírování obsahu chráněného autorským zákonem. Je asi celkem jasné, kterým velkým firmám se podobný přeprodej nelíbí, jelikož z něj nezískají další dolary do svých pokladniček. První rozhodnutí soudu bohužel dává za pravdu nahrávacím studiím, celý proces je ale teprve na začátku a jistě nebude krátký.

Vzhledem k poměrně nejasné právní situaci a nedostatku precedentů vám zatím nemůžeme jednoznačně doporučit, jak naložit s přečtenými e-knihami a oposlouchanými skladbami z iTunes. Je ale jisté, že v brzké době bude tento problém v zemích Evropské unie vyřešen.

Webové stránky: Jaké fotky mohu vystavit?

Mnoho otázek kolem legálního používání vyvolávají samozřejmě i oblíbené služby jako Facebook nebo Youtube. Můžete vystavit odkaz na video z YouTube na svůj Facebook? Přijde na to, může tím totiž dojít k porušení autorských práv. Tato otázka bude již brzy řešena Evropským soudním dvorem. Můžete do svého videa doplnit cizí hudbu a pak jej vystavit na YouTube? Podle současných zákonů rozhodně ne. Evropská komise chce ale jejich výklad změnit, aby od roku 2014 bylo možné volně používat 30– až 60sekundové úryvky. Zatím to ale určitě nezkoušejte.

Velký pozor si také dejte s publikováním odkazů na cizí fotografie na vašem Facebooku. Automaticky je k nim totiž vygenerován náhled, což už lze vykládat jako porušení autorských práv. Podobně si hlídejte i fotografie produktů, které prodáváte v internetových aukcích. I když je najdete volně na internetu, stejně k nim někdo může nárokovat svá práva. Nejbezpečnější je publikovat vždy pouze vlastní snímky a videozáběry. Fotky produktů prodávaných na Aukru si pořiďte sami, stejně jako snímky z dovolené. Pokud už chcete na Facebooku publikovat odkaz na cizí dílo, vždy máte možnost deaktivovat funkci náhledů. Kryjte si záda, i když každý den vidíte, že to drtivá většina ostatních uživatelů nedělá.

Základní pravidlo: Selský rozum

Filmová a nahrávací studia disponují stále ještě obrovskými finančními prostředky, které, raději než do vymýšlení a realizace nových služeb pro diváky a posluchače, investují do armád právníků a nekonečného boje proti porušování autorských práv. Nenechejte se proto vystrašit polopravdami v televizních reportážích a bulvárním tisku. Zatím u nás stále ještě platí jednoduché pravidlo, že stažením jakéhokoli obsahu pro vlastní potřebu (nebavíme se zde o primárně nelegálním obsahu, jako je třeba dětská pornografie) autorský zákon neporušujete, a žádný postih vám tedy nehrozí. Na druhou stranu, pokud vás napadne jakýkoli obsah sdílet s přáteli nebo kýmkoli jiným, důkladně se zamyslete, jestli náhodou nepatří někomu jinému, kdo bude za práva ke svému dílu oprávněně bojovat.

 

SDÍLENÍ DAT

NEJSTAHOVANĚJŠÍ FILMY A SERIÁLY

Server TorrentFreak pravidelně zveřejňuje odhady, o jaké filmy a seriály byl největší zájem ve výměnných sítích. V přehledu za celý rok 2012 je zajímavá hned první příčka – film Project X v kinech příliš nezazářil, přesto si v internetové komunitě vysloužil větší popularitu než komerčně daleko úspěšnější snímky.

Mezi seriály dlouhodobě panuje i u nás velmi populární Hra o trůny. Některé seriály zhlédne na internetu podstatně více diváků než v televizi – další důvod k tomu, aby se jejich tvůrci zamysleli nad širší dostupností svých děl prostřednictvím oficiálních on-line kanálů za rozumnou cenu.

VÍTĚZSTVÍ TORRENTŮ

Po uzavření stahovacích serverů typu Megaupload narostla popularita serverů s torrenty, mezi kterými kraluje The Pirate Bay. Jejich používáním však porušujete autorský zákon, jelikož během stahování již dochází ke sdílení částí autorskch děl.

ZÁVĚR

Legálníje stahování autorského obsahu z libovolných stahovacích serverů či jiných zdrojů.

Nelegální je jakákoli forma sdílení obsahu, ke kterému nemáte autorská práva.

Pozor si dejte na torrenty – při jejich stahování zároveň sdílíte již stažené části, což je nelegální (viz výše).


STAHOVACÍ SERVERY

Cloudové služby pro ukládání dat jsou velmi často zneužívány k šíření nelegálně sdíleného obsahu. Některé jsou za tímto účelem přímo provozovány, přičemž jejich správci se hájí tím, že není v jejich silách kontrolovat všechna data, která uživatelé publikují.

 JDE TO I ČISTĚ

Možná to budete brát jako zásah do soukromí, ale seriózní provozovatelé cloudových úložišť, jako je třeba SkyDrive od Microsoftu, se s jakýmkoli nelegálním obsahem vypořádají velmi rychle.

BUDE SEKAT DOBROTU?

Provozovatelé stahovacího serveru Ulož.to, jehož uživatelé generují významnou část celého datového provozu na českém internetu, začali velmi razantně promazávat nelegálně sdílený obsah. Funkce pro nahlášení závadného obsahu je však „dočasně nedostupná“.

ZÁVĚR

Legálníje zálohování kopií autorských děl do cloudových úložišť, pokud však přitom nepřekonáte ochranu proti kopírování (je-li nějaká použita).

Nelegální je, pokud umožníte dalším uživatelům stahovat obsah chráněný autorskými právy z vašeho úložiště.

 

STREAMOVÁNÍ

Legálně dostupné služby streamovaného vysílání, jako je Voyo nebo iVysílání České televize, náročného filmového či seriálového diváka neuspokojí. Kvalitní služby typu Netflix nebo hulu si zase u nás nepředplatíte. Servery, které nelegálně vysílají filmy a seriály, díky tomu nemají o diváky nouzi.

NELEGÁLNÍ KOPIE VE VYHLEDÁVAČI

Přestože se Google aktivně snaží potlačovat odkazy na nelegálně sdílený obsah ve výsledcích vyhledávání, nelze očekávat, že by v blízké budoucnosti byly výsledky kompletně „čisté“.

NOVÝ TRIK

Provozovatelé fór začínají mít obavy z publikování přímých odkazů na stažení nelegálně sdíleného obsahu (provozovatel fóra Warcenter za to odešel od soudu s podmínkou), proto raději odkazují na vyhledávání v Googlu.

ZÁVĚR

Legálníje sledování streamovaného vysílání i nelegálně pořízeného obsahu, navíc si můžete ze streamu stáhnout kopii filmu nebo seriálu pro vlastní potřebu.

Nelegální je sdílet obsah chráněný autorskými právy formou streamování na internetu.

Pozor si dejte i na sdílení odkazů na stažení nelegálně sdíleného obsahu – i u nás už za to padl první podmínečný trest.

 

PRODEJ POUŽITÉHO OBSAHU

Provozovatel služby ReDigi už musí u soudu bojovat s nahrávacími společnostmi, kterým se nelíbí, že by bylo možné přeprodávat digitálně pořízené nahrávky, které už jejich majitel nechce dále poslouchat.

ZÁVĚR

Legálníje přeprodej použitých softwarových licencí, což svým verdiktem potvrdil i Evropský soudní dvůr.

Otázkou zůstává, zda lze stejný výklad práv aplikovat na další digitální obsah – filmy, hudební alba nebo e-knihy. Na související výrok soudu stále čekáme.

 

FOTKY A VIDEA NA WEBU

I vystavením náhledu snímku nebo videa na Facebooku můžete porušit autorská práva. Problémům se vyhnete, pokud funkci pro automatické vytváření náhledů deaktivujete.

ZÁVĚR

Legálníje publikovat cizí snímky nebo videa na Facebooku, blogu nebo jiných webových stránkách, pokud to jejich licence umožňuje (jako třeba v případě licence Creative Commons).

Nelegální je použití jakýchkoli obrázků či videí (včetně náhledů), ke kterým nemáte autorská práva. Stejně tak nesmíte ve svém videu použít cizí hudbu.

 

STREAMOVÁNÍ

PRŮLOMOVÝ ROZSUDEK?

Na začátku letních prázdnin oslavil režisér Jan Svěrák vítězství v soudním sporu s provozovateli serveru Sharerapid. cz, kteří nabízeli jeho film Kuky se vrací k volnému stažení. Majitelé stahovacího serveru budou muset Svěrákovi zaplatit více než půl milionu korun odškodného. Jedná se o velmi zajímavý spor, už kvůli nepochopitelnému jednání správců serveru Share-rapid.cz, kteří ani přes opakované upozornění nelegálně sdílený film neodstranili. Provozovatelé konkurenčních služeb, jako je například již zmíněné Ulož.to, podobné problémy promptně řeší, a proto také zatím vždy vyvázli bez trestu.

PŘEDPLACENÉ PIRÁTSTVÍ

Běžnou praxí v evropských zemích je dnes výběr poplatků za prázdné datové nosiče (CD, DVD i USB flash disky), které mají sloužit jako kompenzace za možné budoucí kopírování autorských děl (pro vlastní potřebu). Platí se za všechna média, tedy i ta, na která si uložíte vlastní fotky z dovolené či jiná soukromá data. Bylo samozřejmě jen otázkou času, kdy podobný paušální přístup vyvolá první velký soudní spor. A jeden takový už je na světě – Amazon se soudí s Rakouskou agenturou chránící autorská práva (něco jako česká OSA) o poplatky z prodeje médií v řádu desítek milionů. Lucemburský soud zatím rozhodnul v tom smyslu, že není možné vybírat poplatky za média, která nebudou použita ke kopírování autorských děl. Zároveň ale uznal, že při prodeji lze jen těžko zjistit, jak budou prázdná média použita. K všeobecně aplikovatelnému precedentu vede proto zatím ještě dlouhá cesta.


 


Dokumenty ke stažení







Komerční sdělení