Recenze: Malver's Wolverine je brutální nářez. Ale je to až moc velká sázka na jistotu

Na úvod je třeba přiznat, že nejsem bůhvíjak velkým fanouškem Marvela a komiksů. Jako malé dítě jsem měl nejraději Spider-Mana, ale nikdy jsem nepropadl mánii, že bych se ponořil do celého Marvel universa. Když ale japonské Sony a americké studio Insomniac Games před čtyřmi lety oznámily, že chystají hru Marvel’s Wolverine, tak jsem zpozorněl. 

Insomniac Games totiž v tu dobu za sebou mělo dvojici her s pavoučím mužem Marvel’s Spider-Man a Marvel’s Spider-Man: Miles Morales.

Především druhá jmenovaná hra mě kdysi náramně bavila. Pak Insomniac Games vydalo v roce 2023 ještě druhý díl Marvel’s Spider-Man. Vedle toho má stejná firma na svém triku i sérii Ratchet & Clank nebo Sunset Overdrive. 

Zkrátka a dobře bylo jasné, že hra s Wolverinem je v dobrých rukou. Jenže když za posledních 6 let vydáte 5 her a stáváte se jedním z nejproduktivnějších studií ve strukturách PlayStationu, tak se to musí jednoho dne zákonitě projevit. 

Ve zkratce říkám: Marvel's Wolverine mě bavil a je to brutální nářez. Ale musím to doplnit otázkou z jednoho slavného filmu: "A bude to stačit, myslíš?"

Obří svět nečekejte, i takový koridor ale může být fajn

Marvel’s Wolverine se od her s pavoučím mužem liší v mnoha ohledech. Zapomeňte na otevřený New York a nerdíka Petera Parkera. Oproti němu je Wolverine neboli Logan drsný solitér a osamělý válečník. 

Rosomák má v herním světě navíc jasně naznačené mantinely: tady se jen prochází vytyčenou cestou v zasněžené kanadské krajině, uličkách japonského Tokia nebo fiktivního města Madripoor či ostrova Telambang. Prostě nečekejte, že si najednou odskočíte prozkoumávat herní svět, Marvel's Wolverine je prostě lineární a koridorová hra.

Samozřejmě během těch procházek posekáte spoustu nepřátel a mezitím si odskočíte na základnu nebo do Loganovy chaty, kde odhalujete temná zákoutí Wolverinovy minulosti a dumáte nad současností. Tyhle terapeutické chvilky a výpravy do jeho duše jsou přitom zajímavým osvěžením. Najednou máte pocit, že pod slupkou drsňáka a rapla spatřujete duši. 

Je to osvěžující a pomáhá to v identifikaci s hlavním hrdinou, jenž se jinak vyznačuje tím, že je zuřivý blázen. Tempo misí ale odsýpá ukázkově. Střídá se brutální soubojová rubačka s momenty, kdy musíte potichu vyřídit protivníky anebo usednete na motorku a zběsile uháníte za nepřáteli. Které nakonec musíte rozsekat.

V jednotlivých lokalitách zároveň můžete hledat různé předměty: třeba láhve od whisky, které Wolverinovi pomáhají zvýšit úroveň Adaptace a tím otevírat další vylepšení pomocí genu X. Jindy narazíte na bedny s materiálem, který zase slouží k vylepšování obleku, díky čemuž si Wolverine zvyšuje kapacitu zdraví. 

Ale co když je Wolverine až velký koridor?

Jenže vývojáři měli pocit, že i když jsou hráči v koridoru, tak jim nejspíš musí ještě nějak pomoci. Jinak si jejich rozhodnutí nelze vysvětlit. 

Wolverine má vynikající čich a tento smysl ho dovede k nepřátelům i ke sběratelským předmětům. Jenže je opravdu otravné, když velmi často vidíte táhnoucí se modrou stopu, která naznačuje, kam se máte vydat. Jako by nestačil trojúhelníček nebo jiný bod na obrazovce, ke kterému máte doběhnout.

Pokud se tedy ve vašem okolí nachází bedna s materiálem či flaška whisky, tak se na obrazovce objeví modrý flek značící, že je něco někde poblíž. U beden dokonce slyšíte i zvukové upozornění v podobě pípání. A pak se zase objeví pachová stopa, pokud byste náhodou nevěděli, kam vyrazit. 

Opravdu potřebují hráči takovým způsobem vést za ručičku v koridoru? Ne. Rázem se totiž z hraní stává pouhé běhání za stopami a nic jiného nemusíte řešit. Navíc v uzavřeném světě ani nemáte šanci se pořádně zatoulat. Tak proč to tu je?

Přitom využití čichu je v pořádku. Svítící stopy nepřátel jsou jasným znamením, kam jít, ale závan ke každému předmětu dělá hru, která nijak neskrývá svou brutalitu, až příliš triviální. 

V soubojích se připravte na krvák

Přitom Marvel’s Wolverine není nic pro děcka. Předchozí hry se Spider-Manem měly věkovou hranici od 16 let. Na rovinu si řekněme, že Peter Parker umí svým nepřátelům nakopat zadek, ale s Wolverinem se měřit nemůže. To je úplně jiná liga. 

Hlavní hrdina Logan má adamantiové drápy, se kterými rozseká každého, kdo ho jen trochu naštve. Není divu, že hra je přístupná podle PEGI od 18 let. Krev tu stříká všude, dokonce v některých scénách odlétávají hlavy nebo kusy končetin. Dospělé publikum přece při průchodu hrou nepotřebuje pomáhat jako malé dítě při cestě do školy.

Ale zpět k brutálnosti hry. Tu umocňuje prvek zuřivosti, který má tři úrovně a podle toho se odvíjí síla Wolverinova útoku. Při naplnění celého ukazatele zuřivosti se pak může hráč vrhnout na protivníka a stisknutím tlačítek L2+R2 ho roztrhat na kusy. 

Souboje jsou tak krvavou lázní pro početnou přesilu nepřátel, ke které se občas přidají silnější protivníci a v některých situacích dokonce vyzvete hlavního bosse. U něj pak postupně ukrajujete obří porci zdraví, až ho konečně udoláte. Někteří dokážou zatopit, ale není to nic, u čeho se zaseknete.

Wolverine vedle základního útoku může používat i komba s tvrdým ukončením, případně si postupným levelováním postavy otevíráte nové techniky útoků. 

Vedle toho tu je čtveřice speciálních útoků, které se po určitém časovém úseku opět mohou aktivovat. Později se ještě zpřístupní helixové drápy, díky nimž můžete rozdávat i rány na dálku. 

V bitkách si tak nelze stěžovat na rutinu, navíc občas se můžete opřít o některého z hrdinů marvelovského světa, jako jsou Sabertooth, Jean, Mystique nebo Essex. Souboje jsou zkrátka opravdová zábava, při níž se pomyslný bar zuřivosti bude naplňovat i ve vaší hlavě. 

Pokud chcete akci udělat potichu, tak v různých misích můžete. Jenže záhy zjistíte, že když se stealth zcela nevydaří, tak se nic neděje. Prostě tu hordu nepřátel rozsekáte na cucky. 

Grafika je famózní. Ještě aby ne

Marvel’s Wolverine vypadá skvostně. Jenže dá se v roce 2026 od first-party studia PlayStationu a AAA titulu s rozpočtem přes 300 milionů dolarů očekávat něco jiného? Ani náhodou. 

Přesto je fascinující sledovat každý chlup na Loganově těle, a to samé platí pro mimiku v obličeji. 

Australský herec Liam McIntyre se ještě před vydáním přiznal, že aby dokázal zahrát divokého Wolverina, tak se díval na videa rozzuřených psů. Zdá se, že to nakoukal velmi dobře. Jakmile vycenil zuby, okamžitě vám bylo jasné, že tady končí veškerá sranda. 

I zbytek herního světa vypadá parádně, ačkoliv postávající lidé na ulicích občas vypadají, že jsou prostě jenom výplň, která vám říká: tady končí svět, dál už se nedostaneš.

Závěrečné hodnocení Marvel’s Wolverine

Řada recenzentů se u Marvel’s Wolverine rozdělila na dva proudy. Jedni neváhají vynášet hru s Rosomákem do nebes, jiní ji naopak sráží. Já musím stát někde na půli cesty. 

Marvel’s Wolverine je velmi povedená hra, kterou si dokážete užít během jednoho propršeného víkendu. Souboje jsou famózní řežba a příběh vás může chytit. Jenže dál už tam nic moc není. Většinu věcí jste už nejspíš posbírali během prvního hraní, a tak nemáte důvod, se k Wolverinovi vracet.

A to je škoda. V silách Insomniac Games je dělat hry, které jsou minimálně o jeden level lepší. Tentokrát jsem měl ale pocit, že americké studio dojíždí na současnou situaci, kdy je prakticky jedinou firmou ze stáje Sony, která vydává exkluzivní hry na PlayStation 5 jako na běžícím páse. 

Těch 5 her od roku 2020 (z nichž jedna byla tedy remaster prvního Spider-Mana) se zákonitě muselo projevit. Marvel’s Wolverine je sázka na jistotu, která velmi pravděpodobně bude komerčním úspěchem. 

Jako hráč bych si ale přál, aby velcí vydavatelé nechodili cestou jistoty a tvůrci, jako ti z Insomniac Games, nemuseli jet na maximální efektivitu. Bylo by fajn, kdyby se nyní mohli nadechnout a v dalších letech doručit špičkovou hru, o které budeme mluvit jako o jasném kandidátovi na hru roku.

Zdroj: autorský text