Recenze: The Blood of Dawnwalker v lecčem připomíná Zaklínače. Upírská hra se ale nebojí jít vlastní cestou

Určitě to znáte z vlastní zkušenosti. Existují hry i filmy, u kterých někdy máte obrovské a i trochu přehnané očekávání. Ano, narážím tím na jednu “nejmenovanou” hru, která vychází 19. listopadu nebo na nedávný tříhodinový film, u něhož snad všichni řešili, jestli je v pohodě na něj jít do klasického kina či jedině do IMAXu.

Pro mě osobně bývají tyto frapantní hry či filmy často zklamáním. Jednoduše proto, že si předtím vytvořím nepřiměřený obrázek a výsledná realita nedoručí to, co jsem si mylně fantazíroval. A pak je přesně ta opačná linka. 

Hra s výborným životopisem

The Blood of Dawnwalker jsem poprvé více zaznamenal na loňském Gamescomu. Jeho vizitka nevypadala rozhodně nijak špatně. Za hrou stojí studio Rebel Wolves, které je víceméně složeno z veteránů a bývalých členů polského CD Projekt RED. Jednou z nejvýraznějších postav je samozřejmě jeho zakladatel Kondrad Tomaszkiewicz, který v CD Projekt RED pracoval bezmála 20 let. 

Na Zaklínačovi 1 a 2 měl na starosti primárně design. U Zaklínače 3 pracoval jako herní ředitel, tedy naprosto klíčový člověk, co měl na svých bedrech celý vývoj a tedy i tíhu zodpovědnosti.

Nicméně hra – alespoň v mé bublině – nebudila nikterak velké vášně a diskuze. Ne kvůli tomu, že by vypadala z ukázek špatně nebo měla horší marketing. Bylo to zapříčiněno tím, že konkurenční vývojáři a herní studia nám za posledních několik měsíců oznámili nespočet očekávaných titulů, že zkrátka nejde všechny udržet v paměti. 

Jen si namátkou vezměte tituly ze světa RPG: Zaklínač 4, Gothic 1 Remake, Crimson Desert, chystané pokračování Kingdom Come a takhle bych mohl pokračovat dále. Možná právě proto pro mě byl Dawnwalker tak trochu ve stínu. A to neprávem.

The Blood of Dawnwalker se okamžitě zakousne

Bez jakýchkoliv očekávání jsem hru začal a můžu s klidem na duši říct, že už po prvních minutách jsem věděl, že se do mě okamžitě “zakousla” a nepustila mě až do konce. Je to dokonalá hra? Ani náhodou. The Blood of Dawnwalker vás bude občas štvát tak, že budete mít chuť mrštit ovladačem o zeď? Stoprocentně. 

Ale i přes všechny ty momenty, kdy jsem nadával jako dlaždič, jsem u toho vydržel sedět klidně i do čtyř do rána. A to už v dnešní době plné sterilních her něco znamená.

The Blood of Dawnwalker vás totiž pohltí svojí atmosférou, napínavým příběhem a brutálními zvraty od samotného začátku. A ač v některých situacích vypadá trochu neohrabaně či repetitivně, tak je to přesně ta hra, kterou jsem si užíval i v situacích, když jsem na ni měl největší vztek. Možná právě proto mi utkvěla v hlavě víc než řada uhlazenějších RPG.

Krev, konflikty a černá smrt

Příběh se odehrává ve fiktivním království Vale Sangora, zasazeném na území Karpat v alternativní středověké Evropě ve 14. století. Hráč se ocitá v období, kdy kontinentem zmítají krvavé konflikty a morová epidemie. Toho využije rasa upírů v čele s všemocným hlavním záporákem Brencisem a další temná stvoření, která vystoupí ze stínu, aby převzala nad touto oblastí vládu. 

Za to, že nová upíří šlechta nastolí ve Vale Sangora pořádek, zastaví drancování a poskytne lidským obyvatelům ochranu před morem i divokými monstry, vyžaduje trochu neobvyklou daň. A tak se každý měsíc pořádá v místním kostele mše, na které musí všichni dospělí darovat svým novým žíznivým zákonodárcům trochu lidské krve. Pokud by snad jen někdo pomyslel, že nezaplatí, jeho osud je okamžitě zpečetěn.

V tomto strastiplném období vyrůstá i náš hlavní hrdina Coen. Dospívající mladý muž, který má už tak dost problémů se svou rodinou, nemocnou matkou a obecně životem ve středověku. Následuje brutální akt, kdy mu upíři unesou rodinu a samotného Coena promění v Dawnwalkera. A právě tady přichází jeden z nejzajímavějších nápadů celé hry. Čas.  

Čas je virtuální měna, které není nazbyt 

Coen totiž nemá na záchranu svých blízkých nekonečno času. Má 30 dní, ani o kapku krve více. Každých 24 hodin je rozděleno na den a noc a jednotlivé aktivity vám ukrajují čas. Hlavní úkol, courání po lese, některé schopnosti, zabíjení divočáků nebo další činnosti vás posouvají po pomyslném kalendáři dopředu. 

Vy najednou dumáte nad tím, co v RPG hrách většinou vůbec řešit nemusíte. Co vlastně udělám teď?  Zjednodušeně řečeno, čas je de facto virtuální měna, kterou budete využívat téměř všude. A je jen na vás, do čeho hodláte investovat a kde raději nebudete zbytečně riskovat. Hra vás neustále staví před otázku, jak daleko jste ochotní zajít, abyste zachránili lidi, na kterých vám záleží.

Uznávám, že na papíře to zní trochu děsivě. RPG hráči jsou přece vycvičení k tomu, že zatímco jejich příbuzní čekají ve smrtelném nebezpečí, oni mají naprosté právo strávit následujících šest týdnů sbíráním bylinek anebo kradením loutny pro své kamarády “kořalečníky”. Aniž by to jakkoliv narušilo hlavní příběh. To v Dawnwalkerovi rozhodně neplatí.

Ve dne člověk, v noci krvelačné monstrum

Coen je přes den v podstatě člověk. Má meč, je zpočátku trochu neohrabaný, ale postupem času se zdokonaluje. Hned v úvodu se také seznámí se sympatickou čarodějkou Ankou, která vás naučí základy magie, díky nímž se mimo jiné naučíte rozmlouvat s mrtvými.

Jakmile ale zapadne slunce, začíná podstatně zubatější stránka našeho hlavního hrdiny. Promění se v upíra lačnícího po krvi. Hra tak najednou dostane úplně jiný spád a dynamiku. Nebudu vám nic nalhávat, celé je to potom mnohem zábavnější. Coen může využívat upíří schopnosti, teleportovat se, útočit drápy, vysávat krev a obecně se chovat jako někdo, koho byste rozhodně nechtěli potkat v temné uličce u nádraží.

Soubojový systém používá směrové útoky a blokování. Nepřátelé útočí z různých stran a vy musíte reagovat podle směru jejich úderu. Ostatně pro našince nejde o žádnou novinku. Velmi podobné ovládání můžete znát například i z Kingdome Come: Deliverance. Když se do toho dostanete, dokáže být souboj relativně zábavný. Nicméně musím uznat, že postupem času mě některé bitky spíše už unavovaly a pokud to ke konci příběhu šlo, vedlejší šarvátky jsem už raději přeskakoval.

Zaklínač s tesáky

Ano, díky samotnému původu tvůrců se nevyhnete tomuto srovnání. Dawnwalker v lecčems opravdu připomíná Zaklínače 3. Výstavba, samotné dialogy, humor či dokonce někdy jednotlivé mise mají společný základ ze světa, který se zapsal mezi nejlepší hry své doby. Jedná se o sprostou kopírku? Nikoliv. Protože The Blood of Dawnwalker není kopií Zaklínače 3. Je spíš výsledkem toho, že lidé, kteří umějí dělat velká příběhová RPG, dostali možnost postavit si úplně nové hřiště od nuly.

Za co bych chtěl autory obzvlášť pochválit je práce se světlem a změnou atmosféry mezi dnem a nocí. Stejné místo může během dne působit téměř romanticky a o několik hodin později se změnit v prostor, kde začnete být značně paranoidní a neustále se otáčet, zda vám nestojí někdo za zády. 

Zdroj: autorský text