Recenze: Control Resonant je divná hra. Drží si ale značku nejpůsobivějšího titulu ve svém žánru

Finští Remedy vždycky dělali tak trochu divné hry a nebáli se experimentů. Když pomineme jejich pradávnou prvotinu Death Rally a započneme rekapitulaci u prvního Maxe Paynea, zjistíme, že to platilo už před čtvrt stoletím. V jádru obyčejnou akci z pohledu třetí osoby osvěžovaly nejen paralely se severskou mytologií a běžně nevídaný noirový příběh, ale samozřejmě také geniální bullet time, tedy zpomalování času a mimo jiné i vyprávění skrz komiksová okénka. 

Druhý Max Payne do mixu přidal ještě nešťastnou milostnou zápletku, tedy motiv, který v akčních hrách přelomu milénia rozhodně nebyl běžný. Další jejich titul, Alan Wake, poprvé koketoval se seriálovým přístupem k vyprávění, který se pak naplno projevil v následujícím Quantum Breaku. 

No a Alan Wake 2 je z prozatímní tvorby vůbec nejdivnější, ne snad ani tak kvůli doslova muzikálové vložce, ale hlavně proto, že v něm scénárista Sam Lake patrně nejvíc balancuje na hraně narativní zašmodrchanosti a riskuje, že v okouzlení z vlastní geniality naservíruje hráči nepochopitelný mišmaš.

Schválně jsem ve výčtu vynechal sedm let starý Control, protože právě tahle značka nás dnes bude zajímat především a výhradně, byť s Alanem Wakem sdílí příběhové universum. První Control z roku 2019 je pro mě jednou z nejpůsobivějších third person stříleček v nedávné historii a rád dodávám, že k dokonalosti jí chybí snad jen to zmíněné zpomalování času.

Control: Resonant si půjčuje to nejlepší z Akta X nebo H. P. Lovecrafta

Příběh Jesse Faden, kterou pátrání po zmizelém bratrovi zavede do hlubin sídla zvláštní vládní organizace, takzvaného Federálního úřadu pro kontrolu, je protkán bizarními momenty (jako je třeba její velmi rychlé a nečekané jmenování do role ředitelky úřadu) a v zásadě si půjčuje to nejlepší z takových zdrojů inspirace, jako jsou třeba Akta X, Twin Peaks nebo H. P. Lovecraft. 

Jesse záhy zjišťuje, že Nejstarší dům, jak se sídlo organizace jmenuje, skrývá řadu temných tajemství a záhadných experimentů, které se, jako obvykle, vymkly kontrole. 

Nakonec dojde i k nalezení ztraceného bratra, toho času testovacího subjektu s velmi zvláštními schopnostmi. K happy endu je ale daleko, protože prazvláštní entita Hiss z jiné dimenze rozhodně nemá přátelské úmysly, a tak je třeba přistoupit k razantnímu opatření.

Otěže přebírá bratr

Pokud si ještě někdy vzpomenete na covidové roky s pocitem, že tehdejší lockdowny trvaly dlouho, vězte, že to ještě nic nebylo.

Nejstarší dům totiž v řízeném lockdownu vydržel dlouhých sedm let. Nakonec se ale stejně Hiss nepodařilo udržet na uzdě, a tak se Jesse vydává na cestu po zpustošeném Manhattanu. Hráč ovšem tentokrát nedostává do rukou její osud, nýbrž přebírá otěže právě nad jejím bratrem Dylanem. 

Ten se probouzí ve své testovací cele a čeká ho budíček asi tak příjemný, jaký prožil Rick Grimes v komiksu/seriálu Živí mrtví. Svět venku totiž nečekal a v mezičase prostě skončil, tedy alespoň v podobě, kterou známe nyní. Dylan se tedy vydává nejen najít sestru, ale taky zjistit, co se to sakra venku děje a zda a jak se to dá ještě zvrátit.

Zatímco první Control byl především střílečkou okořeněnou nadpřirozenými schopnostmi, v Control: Resonant se s nepřáteli budete potýkat především nablízko. Ano, Resonant je v první řadě mlátička a musím se přiznat, že mi chvilku trvalo, než jsem tento fakt strávil. Nějak by mi do moderního prostředí pořád lépe seděly palné zbraně, ale fakt, že Dylan používá záhadné zbraně na blízko z jakési podivuhodné matérie, je nakonec jedním z těch méně podivných aspektů hry.

Dalo by se říct, že Control: Resonant je nejvíce hrou ze všech exemplářů nedávné historie Remedy. Rozhodně je nejhravější a čerpá z celé řady herních postupů. Hned zkraje vám hra dá v zásadě dva hlavní úkoly: pátrat po sestře Jesse a pobíjet Resonanty, jakési mocné entity, které v bizarně pokrouceném světě dělají další paseku. 

Zatímco pátrání po Jesse vám postupně odemyká nové pohybové schopnosti (a tím dle principů metroidvanií otevírá dříve nepřístupné lokace), porážením bossů si odemykáte nové speciální schopnosti, jako je třeba metání kamenů vyrvaných z ulice nebo drtivé dopady na zem z výskoku. 

Soubojový systém je prostý, ale to se časem změní

Ulice města jsou poseté širokou škálou různých a Hissem nebo jiným svinstvem postižených nepřátel, kteří umí Dylanovi pěkně zatopit. Ale je velmi příjemné sledovat, jak se váš hrdina s každým odemčeným vylepšením umí lépe a lépe popasovat s rostoucím nebezpečím.

Soubojový systém je relativně prostý, ale brzy objevíte jeho komplexnější systémy, skrývající se pod povrchem, různé synergie, optimální kombinace lehkých a těžkých útoků a podobně. 

Dylan se může kdykoli „propadnout“ do svého nitra, utratit zkušenosti a materiály na vylepšování výbavy, případně změnit loadout a vyzkoušet něco jiného. Ve hře je i crafting zvláštních artefaktů, které vám poskytnou další bonusy, a tak se pod zdánlivě banální rubačkou skrývá velmi kompetentní a hlavně variabilní soubojový systém. 

Podstatné ale je, že i samotné souboje jsou velmi uspokojivé. Úskoky na poslední chvíli doprovázejí efektní zpomalovačky, nepřátelé jsou poměrně variabilní a každý souboj s bossem je svého druhu událost, minimálně audiovizuální.

Hrátky s gravitací a páchání skopičin

Samotný pohyb po městě je svižný, hlavně díky pravidelně získávaným novým schopnostem, díky kterým budete plachtit mezi střechami mrakodrapů, případně měnit gravitaci a páchat spoustu jiných skopičin. 

Přiznám se, že zrovna hrátky s gravitací nepatří mezi moje oblíbené kratochvíle, protože moje prostorová orientace nepatří k nejsilnějším, ale zrovna tahle možnost dál podtrhuje jakousi sandboxovitost a hravost Control: Resonant. Je navíc nadmíru příjemné, že jednotlivé lokace nejsou zbytečně rozlehlé a hra se tak nepropadá do šedi dlouhého putování. 

Všechno hezky odsýpá, a když si chcete cestování zvlášť urychlit, můžete si v každé oblasti odemknout mezidimenzionální dveře, maskující starý dobrý fast travel.

Tenhle Manhattan se vizuálně povedl

Chci rozhodně pochválit audiovizuální zpracování a hlavně skvělou optimalizaci Control: Resonant. Engine Northlight, který si v Remedy piplají už nějaký ten pátek, funguje naprosto parádně. Hra nabízí skvostné výjevy, ve kterých se mísí realisticky ztvárněné velkoměsto a pokroucené tvary apokalyptického řádění prapodivných entit. 

Potěší i hudba, se kterou Remedy jako obvykle pracují mistrně a nebojí se některé momenty až nečekaně pročísnout zdánlivě nekorespondujícím soundtrackem. 

Například v momentě, kdy získáte možnost měnit gravitaci (shodou okolností ve velkém podzemním parkovišti, v tu chvíli začne připomínat vnitřek hlavolamu), zavolá vám spřátelená agentka a podělí se s vámi o svůj oblíbený playlist. Následné běhání „po zdech“ v příjemném beatu dodá šťávu superhrdinskému pocitu v jinak relativně skličující realitě.

Na mojí sestavě s Intel Core i9-12900 a RTX 4080 jsem si mohl dovolit hrát v maximálním nastavení ve 4K při DLSS na nastavení Quality a moje hodnota snímkování se držela kolem 100 FPS bez pozorovatelných propadů.

Musím se přiznat, že jsem ke Control: Resonant přistupoval velmi obezřetně, hlavně z obav, aby se, jak už jsem uvedl, Remedy až příliš nezahleděli sami do sebe a ze hry se nestala nestravitelná bramboračka. 

Nakonec jde ale o až překvapivě tradiční hru, která mi dala například s láskou zavzpomínat na nejlepší časy série Infamous a vydařenou hratelnost ještě podtrhla dost nevšední atmosférou a vyprávěním.

Moc bych finskému týmu přál, aby se tentokrát jednalo o jednoznačný úspěch a abychom se z univerza Control dočkali dalších příspěvků. Rozhodně je co vyprávět!

Zdroj: autorský text